18.06.2008 16:29
Epilo k ZD
„Miláčku, jak je ti?“ místo odpovědi byl ale rázem promočený na kost.
„Teď už to víš,“ mdle se usmála jeho žena a odhrnula vlasy, padající až k pasu. Uvolnil se mu tím výhled na to nejhezčí, co kdy viděl. Okamžitě ke své manželce přiskočil a opatrně, jako by se bál, že by ten uzlíček mohl rozbít, si vzal svou novorozenou dcerušku.

„Jaké jsi jí vybrala jméno, Aro?“ nedokázal zakrýt zvědavost ani ve svých myšlenkách.
„Marilla, znamená perla. Pro mě je to to nejcennější, co mám.“
„A je stejně krásná jako její matka, podívej, má stejné oči jako ty,“ usmál se mile na Aranel a pohladil malou Marillu po světlounkých vláscích.

Pak se ovšem stalo něco neočekávaného, všechno co měl v dohledu se začalo třást. Moment, to se třásl on. Někdo jím třásl... To je tak krásný sen, ne, já chci spát, umanul si.

„No tak už se prober Harry, máme návštěvu,“ mumlala si potichu hnědovlasá žena a třásla se svým mužem. Ten se ale jen usmíval a nic nenasvědčovalo tomu, že by se chtěl dostat ze svého snu. Odhodlala se k radikálnímu řešení.

„Aro!“ zvolal zelenooký muž v posteli, který byl momentálně stejně mokrý jako ve svém snu. Jeho žena se jen smutně pousmála.

„Máme návštěvu. Dole v kuchyni,“ natrénovaným pohybem obratně opustila jejich společné lože a vytratila se ven zašupovacími dveřmi. Harry na sebe tedy rychle hodil bílou košili a černé rifle, zběžně provedl ranní hygienu a vyrazil za svou ženuškou.

Ve dveřích kuchyně se ale zarazil a zůstal zírat na osobu u stolu. Ty špičaté uši se rozhodně přehlédnout nedaly. Stejné jako měla kdysi jeho Ara. Příchod elfa však mohl znamenat jen jedinou věc. Věc ve kterou šest let doufal, že se nikdy nestane.

Jakmile ho elf uviděl, vstal ze židle a mírně se poklonil. Pak otevřel ústa ve vysvětlení, ale Harry ho zvednutou rukou zadržel a obrátil se na Aru. Do ticha zašeptal větu, po které měl znovu v náručí svou milou.

„Vracíme se domů, miláčku.“
(více)
autor Tyrsa @   0 komentářů
18.06.2008 16:24
15. kapitola
Nechal oči zavřené, jakmile zjistil, že se nemůže hýbat. Zkusil telepatii, aby zjistil kolik je tady lidí.

Malfoy, Crebe, Goyle, Macnair, Rokwood, dál už nic nezjišťoval, jsou tady pravděpodobně všichni volní smrtijedi. Zkusil se zaměřit na Cedrika, nic nenašel. Zoufale se snažil přijít na řešení, ale někdo mu to usnadnil.

„Ale, ale Harry, už si se vyspinkal? Tak můžeme přejít k tomu, proč jsi tady!“ vyslal mu myšlenku Lord Voldemort, který dokonale ovládal nitrozpyt a mohl tedy s ostatními komunikovat stejně jako Harry. Cítil nepatrný náraz nějakého kouzla a otevřel oči, teď nemělo smysl dál předstírat. Znovu se mohl hýbat, využil toho a vzpřímeně se postavil, hned se ale sesul v křečích k zemi pod náporem kletby bolesti.

„Přidej se ke mně, společně budeme pány tohoto světa.“
„Na něco zapomínáš, Radlle!“
„Neříkej mi tak, ty hnusný šmejde! Na co jsem podle tebe zapomněl?! Můj plán vyšel dokonale, znovu jsem povstal, mí nejvěrnější jsou mi plně k dispozici a svého soka mám přímo před sebou. Přitom ten mudlomil nemá ani zdání, že za chvíli bude v Bradavicích už o dva studenty míň!“

„Zapomněl jsi na jistou věštbu, která ti sebrala tvoje tělo! Já ji znám, Brumbál mi ji svěřil!“
„Lžeš! Podle jsi jen patnáctiletý harant, který neumí nic jiného než mařit životy!“
„Jak myslíš, v té věštbě, ale naprosto přesně stojí, že já mám tu moc porazit tě, moc kterou ty neznáš a ani nemůžeš poznat!“
„Proto jsem tě taky chtěl zabít, myslíš si, že ti tady, teď nějaká láska pomůže?“
„Ne, láska mi dodává sílu a chuť bojovat. To proto vyjdu z našeho souboje jako vítěz, Radlle!“


Voldemort cosi zařval na smrtijedy a s krutým úšklebkem se otočil zpátky na Harryho.

„Uvidíme, Pottere.“ Nějaký smrtijed mu vrazil do ruky jeho hůlku a odcouval rychle zpátky do řady. Oba soupeři se postavili do bojové pozici a vyčkávali. Lord Voldemort byl značně netrpělivý a zaútočil na mladého muže zeleným paprskem. Chlapec ale bleskurychle zareagoval a uhnul paprsku, sám vyslal na rozzuřeného pána zla ohnivou kouli.

Voldemort byl dost překvapený, když na něj ten cucák začal posílat živlová kouzla nejvyšší úrovně, ale buď se jim vyhnul, nebo je zneškodnil účinným zaklínadlem. Nenechal si to ale líbit a vyčaroval před sebou složitým kouzlem paralyzující dýku. Zasažená oběť už se nikdy nebude moci hýbat, v lepším případě ho to usmrtí. Jaký byl ale jeho údiv, když Potter trhl rukou a dýka odletěla neznámo kam.

Takže podvádět, jo? Jak chceš! Švihnutím hůlky se před ním vznášelo šest do ruda rozpálených železných šípů, všechny je poslal na Voldemorta. Šípy se ale ztratily dřív, než doletěli k cíli. Harry zpozoroval, jak se jeho nepřítel směje a znovu na něj vysílá zelený paprsek, kletbu smrti, proti které neexistuje protikouzlo.

Harry ale neuhýbal, jen roztáhl ruce a soustředil se. Kolem něj se ve zlomku vteřiny utvořila lesknoucí se kopule, díky které přežil druhý úkol v jezeře. Otevřel oči a sledoval, jak se louč světla blíží. Voldemort ho pobaveně pozoruje s triumfálním výrazem ve tváři. Pak to přišlo, paprsek s hlasitou ránou narazil do štítu.
Dovnitř se ale nedostal, vpil se do štítu, který díky kletbě smrti získal nazelenalou barvu. Voldemort se ihned přestal smát a teď na něj nepokrytě zíral. Harry se ale nenechal ukolébat a znovu se soustředil.

Voldemort mu zabíjí rodiče, Kámen mudrců, Ginny a Bazilišek, Mrtvý Cedrik, Voldemortovo povstání, mrtví Ron a Hermiona, vyvraždění přátelé z Nebelvíru.

Myslí mu probleskovali útržky ze svého života, co zlého všechno Radlle vykonal, kolika lidem už ublížil a kolik jich zabil. Probudil se v něm zatím dobře ukrytý pocit. Nenávist. Celým svým srdcem nenáviděl samozvaného Pána zla, a všechnu nenávist vložil do jediného gesta.

Rozepjaté ruce rychle přibližoval k sobě, spojil je v hlasitém doprovodu hromu. Začalo pršet. Společně s klikatým bleskem se jeho štít rozplynul a vznášel se před ním jako sytě zelený opar. Začal foukat vítr, Zelený mrak před sedmnáctiletým mužem se dal do pohybu, přímo k Lordu Voldemortovi.

Pán zla s děsem v očích zkoprněle hleděl na Pottera, sledoval, jak se k němu zelený oblak jeho zkázy blíží. Rychle se otočil a zbaběle běžel mezi hroby. Otáčel se, ale mrak měl neustále za zády. Zakopl o jeden z hrobů, když se otáčel a se sesunul na zem. Zelený mrak ho obalil, už nevstal. Na hrobu, který mu byl osudným, bylo starým zchátralým písmem napsané jméno jedné z rodin.

Radlleovi

Stejně jako kdysi jeho rodina, zabitá jeho vlastní rukou, i on teď měl vytřeštěné oči a vyděšený výraz v nelidském obličeji. Lord Voldemort padl rukou Harryho Pottera. Sedmnáctiletého Vyvoleného, který měl za úkol spasit svět. Míhaly mu myslí tisíce myšlenek, ale jen pomálu jich bylo cizích.

„Co budeme dělat ?!“
„On ho vážně porazil, Pán zla je mrtev.“
„Radši mizím, už tu nemám co dělat.“
„Ten skrček si zasluhuje zemřít, za to co udělal mistrovi. Ale já to neudělám, je příliš mocný. Pokud ho nezabil Pán zla, já to rozhodně nedokážu.“


Zachytával myšlenky strnulých smrtijedů, na jednoho se však zaměřil. Červíček kňučel skrčený u jednoho z hrobů.

„Určitě na mě zapomněl. Snad mě nenajde.“
„Pozdě Červe, já tě najdu kdekoli.“ seslal na Pettigrewa řadu kouzel za sebou. Výsledek se dostavil okamžitě. Ta zrádná krysa upadla do bezvědomí a končetiny byly provazem stažené natolik, že by se stejně nemohl skoro hýbat. Na čele se mu z vyrážky objevil nápis.

ZRÁDCE

Rozhlédl se kolem a zjistil, že smrtijedi hřbitov opustili, jakmile si všimli, že svou pozornost věnuje něčemu jinému. Očima vyhledal Cedrikovo tělo, bylo přesně na tom samém místě jako v minulosti, přešel k němu a levitačním kouzlem ho dopravil k Červíčkovi. Pak si ještě přivolal chladné tělo Lorda Voldemorta, tentokrát se svět dozví, za jakých okolností byl usmrcen Cedrik Diggory. Spojil všechny tři vznášející se osoby pevným černým hedvábím a zastrčil si hůlku do kapsy. Zhluboka se nadechl a chytil se poháru. Vstříc lepší budoucnosti. (více)
autor Tyrsa @   0 komentářů
18.06.2008 16:23
14. kapitola
„Harry, miluju tě.“
„Já vím princezno, moje. Já tebe taky. To ty mi dodáváš sílu, když si na tebe vzpomenu, což dělám neustále. Za tebe budu bojovat až do posledního dechu.“ Ara se mu rozplakala na rameně.
„Musím jít.“
„Nepustím tě! Nechci tu zůstat sama.“
„Promiň.“ Uplakanou dívku zasáhlo nazelenalé světlo a sesunula se mu do náručí. Položil dívku pod uspávacím kouzlem na vyčarovanou postel, možná naposledy jí políbil a odešel na stadion.

„Vítejte! Dnes se konečně dozvíme, který ze čtyř šampiónů je nejlepší, který z nich si odnese titul vítěze!“ volal zesíleným hlasem neznámý komentátor a rozezněl se hlasitý aplaus. „Ještě že jsem hluchý,“ pomyslel si ironicky Harry a vykročil jako první do bludiště, to se za ním uzavřelo trnitou stěnou.

„Gosro Path,“ pomyslel na kouzlo, které ho dovede k cíli nejkratší cestou.
Už šel pět minut a i když věděl, co zrovna může očekávat, srdce mu divoce bušilo. Zahnul doprava a ztuhl. U protější zdi se vznášelo šest mozkomorů a trnitá zeď, která je na jiných místech zelená, bylá pokrytá jinovatkou. Neváhal ani vteřinu a v mysli si vybavil Aru.
„Expecto patronum!“ z hůlky mu vyletěl nyní už dobře známý pegas a vrhl se mezi mozkomory. S vřeštěním, které Harry díky bohu neslyšel, rychle odplachtili pryč a pocit zimy a beznaděje se pomalu vytrácel.

Úlevně si oddechl a pokračoval svižným krokem do cíle. Cosi mu to ale znemožnilo, přilepil se k zemi a nemohl odtrhnout nohy. Rozhlédl se kolem a vytřeštil oči, za ním se do výšky tyčil trojhlavý Kerberos! Na první pohled poznal, že tohle není chloupek, kterého poznal v prvním ročníku. Tenhle byl totiž průhledný, jakoby z ledu.

„Led! Takže mi pomůže oheň.“ vytvořil ohnivou kouli a vyslal jí proti jedné hlavě. Ta ale uhnula a koule proletěla trnitou zdí. Rychle povolal zemi, aby mohl alespoň hýbat nohama. Naštěstí se povedlo alespoň tohle a udělal pár kroků dozadu, když se musel ohnivým štítem bránit před ledovými krápníky, které na něj obrovský pes poslal.

„Tohle může trvat věčně a já nesmím ztratit moc času.“ Vytvořil hned tři ohnivé koule a vyslal je na psa, nepodíval se jestli zasáhl cíl a radši rychle proběhl dál. Zastavil se teprve až před jemu známou sfingou. Za ní viděl, jak se nedaleko vznáší ohnivý pohár. Předstoupil rozhodně před sfingu a vyslal k ní myšlenku.

„Buď pozdravena, strážkyně.“
„Také tě zdravím, cestovateli, chceš mou hádanku a zkusit štěstí? Povede-li se ti přijít na odpověď, nechám tě projít. Pokud ne... Vrhnu se na tebe!“
„Dej mi svou hádanku, strážkyně, neboť já nemohu ztratit čas, který mi byl dán.“
„Dobře tedy. Pozorně poslouchej!“

Tam, kde není temnota ani světlo,
Tam, kde kvítí rozkvetlo.
Největší ze všech darů lidem,
Bez něj, lidé říkají, zhynem.

„Jaká je odpověď, cestovateli ?“
Tam, kde není temnota ani světlo... V našich srdcích jsme všichni hluboko uvnitř stejní!
Tam, kde kvítí rozkvetlo? Radši dál...
Největší ze všech darů lidem... Možná magie? To asi ne...
Bez něj, lidé říkají, zhynem... Bez čeho nemůžeme žít? Ara! Bez lásky nemá smysl žít!

„Odpověď, na tvou hádanku... je láska, strážkyně.“
„Výborně, cestovateli, můžeš projít.“
„Děkuji.“ Sfinga počkala až projde kolem ní a vrátila se do své strnulosti.

Už ho mám na dosah ruky, a potom... Moment, ta tarantule! Rychle uskočil stranou, protože zmiňovaný obří pavouk se právě prohnal zezadu okolo něj a smetl by ho sebou. Minule jsme svá kouzla museli s Cedrikem spojit, abychom ji porazili. Snad jí dokážu zastavit sám.

„Mdloby na tebe!“ kouzlo se od pavouka neškodně odrazilo a akorát na sebe připoutal jeho pozornost. Takže to vyřešíme jinak. Rychle se proměnil do své podoby zvěromága a vychrlil na něj sprchu vody, která zmrzla. Pavouk se zastavil uprostřed pohybu a už se nehnul. Harry se tedy proměnil zpět a pomalu šel k poháru.

Už jen pár centimetrů...

Nuceně stáhl ruku zpátky, když mu těsně kolem hlavy prolétl červený paprsek. Cedrik, blesklo mu hlavou. Než se ale otočil, odhodilo ho další kouzlo pět metrů dozadu. Jako ve zpomaleném filmu viděl, jak Cedrik neváhá a běží k poháru. Ne, znovu, ne! Vyskočil rychle na nohy a rozeběhl se za Cedrikem. Pozdě, chytil se přenášedla, Harry se jen tak, tak stihl zachytit jeho ruky. Pak už jen cítil, jak se mu pod pupík zaryl hák a táhne ho pryč.

„Cedriku! Neslyším tě, takže, jestli mi chceš něco říct, rychle! Stačí na to jen myslet.“
„Pottere! Ten pohár je můj!“ vytáhl na něj volnou rukou hůlku. Harry nestačil zareagovat a vpil se do něj rudý paprsek. Než stačil omdlít, v duchu Cedrikovi nadával. (více)
autor Tyrsa @   0 komentářů
18.06.2008 16:22
13. kapitola
Bylo to trochu divné, procházet se po hradě a nevnímat žádné zvuky. Neslyšel, že v učebně, okolo které právě prošel, pisklavým hlasem přednáší látku profesor Kratiknot. Ani křik spolužáků, kteří zrovna měli volno a využívali ho koupelí v jezeře. Není se čemu divit, vždyť už je teplý květen. Zachmuřil se, květen znamená, že za necelý měsíc se utká s Voldemortem. A pak... Co vlastně bude dělat potom? K návratu do Elfské země může dojít až za několik let, za několik desítek let.. Rozhodně dostuduje Bradavice, v tom byl rozhodnutý, možná by se mohl přestěhovat k Siriusovi, jestli Červíčka chytí...

„Odvaha,“ pokusil se nemluvit moc nahlas na Buclatou dámu. Naštěstí přikývla a vpustila ho dovnitř. Když nikoho ve společence neviděl, zamířil do ložnice, lehl si na postel a zavřel oči. Rozhodně nechtěl spát, měl energie na rozdávání, ale musel se soustředit.

V hlavě se mu rozezněly desítky myšlenek, ale on hledal jen jednoho původce. Měl štěstí.

„Tak moc mi chybí, chci ho mít stále u sebe. No tak, seber se. Harryho určitě brzy pustí.“
„Aro, kde teďka si?“ zasáhl jí do myšlenek známý hlas.
„Harry! Už tě pustila? Jsme u jezera.“
„Jo, už jsem volný jako pták, hned jsem u vás, jo?“
„Těším se.“ usmála se pro sebe Ara a sedla si na břeh.

Chlapec na posteli zmizel a nahradila ho malá okřídlená ještěrka, vzlétla a otevřeným oknem vyletěla ven, směrem k jezeru. Sedl si Aranel na rameno, ale ani ho nezaregistrovala.

„Už jsem tady.“
„Kde?“ začala se překvapeně otáčet a Harry málem spadl.
„Na tvém rameni, ale jestli se nepřestaneš otáčet, dlouho tam nebudu.“ Ara se po dlouhé době znovu rozesmála a vzala si malinkého dráčka do dlaní.

„Chtěl bych se podívat na Aratha se Zarou, jestli jsou v pořádku.“ oznámil jí svůj úmysl.
„Byla jsem tam včera večer, prý se ty tajemné stíny z lesa ztratily, nevíš o tom něco?“
„Aha, tak to tam asi půjdu až před soubojem.“ Na druhou otázku radši neodpověděl.
„Harry, neodpověděl jsi mi,“ nenechala se odradit elfka a upřela na něj tázavý pohled.
„Možná něco málo?“ netvářila se nadšeně.
„Možná trochu víc?“ zkusil to znovu Harry.
„Že bychom se na něčem domluvil s tím stínem?“ dostal se k jádru.
„A to bylo?“
„Dal jsem si souboj, kdybych prohrál, šel bych dobrovolně k Voldemortovi.“ Ara se na něj naštvaně dívala a radši jí poslal vysvětlení.
„Ale jelikož jsem vyhrál, museli splnit dohodu a opustit les.“

Ara se najednou otočila dozadu a něco zavolala na běžící Hermionu směrem k ní.
„Jak to, že už to ví?“ ptala se sama sebe Hermiona. Chtěla jí říct, že Harry je konečně venku z ošetřovny. Ron se ho zatím pokoušel najít. Harry se obezřetně rozhlédl a zapojil i telepatii. Myšlenky byly z větší dálky, takže na pozemcích kromě nich nikdo není. Vzlétl a schoval se za strom. Teprve tam se proměnil zpátky a vyslal myšlenku Hermioně.

„Protože jsem jí to řekl sám,“ usmál se nad jejím zaraženým výrazem, ten se hned změnil ve šťastný a hned ho kamarádka drtila v objetí. Když ho konečně pustila, sám objal Aranel, aby jí to nebylo líto a políbil jí. S úsměvem mu polibek vrátila a ruku v ruce se vraceli do hradu, Hermiona šla samozřejmě s nimi.
Nevšímal si dotěrných zmijozelských, kteří na něj ukazovali a něco posměšně křičeli, měl štěstí, že je neslyšel. Chytil radši za ruku i Hermionu, aby se do nich nepustila a šli dál k nebelvírskému stolu.

„Ha, a to jsem ho měl najít,“ pomyslel si Ron a uvolnil jim místo. Harry se pro sebe usmál a pustil se do jídla. Ron ho s chutí následoval a snažil se Hermioně říct něco s plnou pusou.
„I když je občas vážně nechutný, jako třeba teď, je hezké, když jsem s ním. Ale je to jen kamarád. No možná. Dobře, mám ho ráda víc než jako kamaráda.“

Harry se snažil zamaskovat, jak se usmívá nad jejími myšlenkami, ale Mia si toho všimla a hned se ho na to zeptala.

„Neslyším tě, jen mysli na to, co mi chceš říct,“ připomněl jí Harry.
„Čemu si se tak culil, Harry?“ Pak vyvalila oči.
„Ty jsi telepat!“ Harry jí jen přikývl a Hermiona se začervenala, došlo jí čemu se culil.
„Neřekneš mu to? Nejsem si jistá..“
„Neřeknu,“ slíbil Hermioně a počkal až přátelé dojí.

I když teď Harry Potter nemohl slyšet jak hodiny tikají, byl si vědom toho, jak málo času mu zbývá na poslední přípravy. Každou volnou chvíli mizel buď do lesa, nebo do komnaty nejvyšší potřeby. Ten zbývající týden se přeci musí pečlivě využít.

„Harry, měl by jsi zpomalit, takhle akorát zkolabuješ a co my potom?“
„Možná máš pravdu, Aro,“ objal svou dívku. Přeci jen, víc se toho už za ten týden nenaučí. Za ten měsíc se ale hrozně změnil a Ara taky. Vrátila se jim jejich pravá podoba téměř sedmnáctiletých lidí. Když se ho na to někdo ptal, vysvětloval to tak složitě, že to nikdo nepochopil a pak se tomu se svými přáteli smáli.

Nejen podobou se ale změnil, Anilasovu knihu uměl nazpaměť do nejmenších detailů a to mu přineslo hodně nových poznatků ohledně magie. Už jí nevnímal jako bílou a černou, jako špatnou a dobrou, ale jako celek. Magie se nedá dělit podle toho, jak kouzla působí, pouze kouzla podle obtížnosti lze zařadit do úrovní. Zatím ale nikdo nedokázal kolik takových úrovní vlastně je.

Díky jinému vnímání se mu změnil i jeho patron, byl trochu zklamaný, když se mu při tréninku neobjevil dvanácterák. Místo něj z jeho dlaně vyletěl krásný bělostný pegas. Sice už mu jeho patron nemohl připomínat otce, ale pegas byl důkazem, že jeho magie je na vysokých hodnotách, znamenalo to, že má víc než jen šanci přežít. (více)
autor Tyrsa @   0 komentářů
18.06.2008 16:21
12. kapitola
aaaaa – psaní na tabuli

„aaa“ – dorozumívání myšlenkamiSesedla na okraji lesa a pro Harryho vyčarovala nosítka, na které ho uložila a odlevitovala ho až na ošetřovnu.

„Madam Pomfreová!“ zakřičela na ošetřovatelku a položila ho na postel. Ošetřovatelka byla během minuty u ní a zhrozila se.
„Slečno Greyová! Co se to u Merlina děje?!“
„Něco nás napadlo madam, Harry se je pokusil zastavit. Když pak přišel ke mně do úkrytu kam mě poslal, vylekal mě a omráčila jsem ho. Radši jsem ho už nebudila a vzala ho sem.“ vypustila ze sebe jedním dechem Ara a odstoupila, aby ošetřovatelka mohla Harryho prohlédnout.

Po deseti minutách neustálého mávání hůlkou si konečně oddechla, když jí ošetřovatelka vysvětlila situaci.
„Pan Potter je v relativním pořádku, jen je dost vyčerpaný z použití silné magie. Byl ale vystaven silnému výbuchu a hlasitá rána poškodila zvukovod a protrhla oba bubínky. Několik dnů neuslyší nic víc, než jen pískot a poté neuslyší vůbec nic. Budeme moci mluvit o štěstí, pokud se mu sluch vůbec vrátí. Udělám, co budu moct,“ povzdechla si.

„Uděláte nejlépe, když si půjdete odpočinout, slečno. Já zatím informuji ředitele o napadení studentů,“ vyhnala ji slušně z ošetřovny. Nic nenamítala, stále jí v mysli doznívala její slova. Budeme moci mluvit o štěstí, pokud se mu sluch vůbec vrátí. Zoufale se rozeběhla do společenské místnosti. Neměla jsem ho opouštět! vyčítala si to neustále a se slzami v očích odešla do své ložnice. Nevnímala zvědavé a znepokojené dotazy spolužáků a lehla si do postele. Slzy se ihned znovu rozeběhly po její tváři a promáčely jí polštář. Vypětím a zoufalstvím se po chvilce propadla do neklidného spánku.

Poslední, co si pamatoval, byl dobře známý pocit při přemístění a pak ho trefilo kouzlo. Pomalu otevřel oči a zjistil, že je na bílé ošetřovně bradavického hradu. Nadzvedl hlavu, jestli někdo není v okolí, ale to neměl dělat. Okamžitě mu před očima vybuchlo milion světýlek a do uší mu pískala lokomotiva. Hlasitě zanaříkal, ale přes pískot nic neslyšel. Poppy ho ale očividně slyšela, protože ho nešetrně povalila zpátky do postele a vtiskla mu do rukou nějakou hnusnou zelenou břečku, které Snape říká s pýchou lektvar. Fůj!

V naději, že už mu okolo hlavy nebude neustále troubit vlak to do sebe ale kopnul. Kupodivu to ale nechutnalo tak špatně, jak to vypadalo a dokonce cítil, jak se mu hromadí nová energie. Bohužel, expres projíždějící mu hlavou si dál vesele pískal. Jen si frustrovaně povzdechl a zakroutil hlavou. Sledoval jak ošetřovatelka někam odběhla a vrátila se s jeho hůlkou a velkou tabulí pro prvňáky na mudlovské škole. Sama mávla směrem k tabuli a objevili se na ní slova.

Ten výbuch vám poškodil zvukovod a protrhl bubínky. Nějaký čas teď bohužel nic neuslyšíte. Ten pískot přejde během několika dní.
„Jak dlouho myslíte, že to bude trvat,“ zeptal se normálně, ale on sám nic neslyšel. O ošetřovatelce se to říct nedalo, trhla sebou při první slabice až tabule spadla na zem.
Zkuste to raději příště napsat pomocí hůlky, pane Pottere. Váš sluch teď nefunguje správně a vy neodhadnete hlasitost. pokrčil rameny a švihl hůlkou směrem k tabuli.
Jak dlouho to asi bude trvat?
Může to přestat do týdne, může to ale způsobit i trvalé následky. Napsala na tabuli a čekala, jak bude reagovat.
Těmi následky myslíte... ošetřovatelka pouze smutně přikývla na nedokončenou větu a smazala napsané věty.
Měl byste se ještě prospat.
Ne, to není nutné, nejsem unavený.
Když budete něco potřebovat, budu v kanceláři.
podala mu tabuli a odešla.

„Nemusí to být trvalé,-Vážně si to myslíš?-Ne, ale naděje tu je.- Ale co když ne?- Tak se s tím budu muset smířit.- Mám nápad.- No ne, vážně? Zrovna ty? Tak se předveď.“ hádal se se skeptikem uvnitř.

V klíně se mu objevila Anilasova kniha. Otevřel ji úplně na konci, dřív tam bylo pár listů volných, ale teď byly všechny popsané. To znamená, že něco přidal. Třeba mi to pomůže z téhle situace. Pomyslel si s nadějí a začetl se.

Asi pro tebe mám špatnou zprávu, Harry. Budeš se zlobit, že jsem ti to neřekl, ale nemohl jsem. Tvůj sluch už se nevrátí, není potřeba dělat si falešné iluze. Teď si řekneš, že jsem bezcitná zrůda, která tě chce připravit o naději, ale není to pravda, Harry.

To kouzlo tě mělo zabít, vzalo si díky bohu jen tvůj sluch. A navíc znáš přeci to pravidlo, že když přijdeš o jeden smysl, nahradí se ostatními. Plus, nenahradí se jen smysly, ale i tvoje magie bude o hodně silnější a kouzla mocnější. Taky jsem ti předal další schopnost, aby si nemusel čmárat na tu tabuli. Doufám, že telepatie nejvyššího stupně ti alespoň trochu usnadní život.

Trochu rozzuřeně dočetl a zavřel knihu. Z té ale ještě před tím vystřelil šedý paprsek světla a vpil se Harrymu do čela. Kniha mu spadla na zem a sama zmizela, aby ji nikdo nenašel. Harry se složil na polštář a pomalu ve spánku nabíral zkušenosti s telepatií.

„Pane Weasly, nemohu vás za ním pustit. Potřebuje odpočinek.“ Nemůžu jim přeci říct, že je hluchý. Měl by jim to říct sám.

S trhnutím se probudil, když zachytil myšlenku ošetřovatelky. Rychle šáhl pro tabuli a hůlkou načmáral slova. Pak jí poslal před Pomfreovou.

Já jim to vysvětlím, když je ke mě pustíte. Ošetřovatelka pouze pokývala hlavou a beze slova odplachtila do kanceláře. Při tom nenápadně zapečetila dveře. Nechám jim aspoň soukromí.

Hermiona si Harryho všimla a pravděpodobně s hlasitým zavýsknutím se k němu rozeběhla, Harry jí ale zastavil tabulí s novými slovy.

Je Ara v pořádku? Radši mi to napiš, prosím. Cože po mně chce? Co se mu stalo, že vůbec nemluví? Trhaně švihla hůlkou a poslala mu jí.

Aranel je v pořádku, ale pořád brečí a s nikým nechce mluvit. Co se stalo? Sedla si k němu na postel a čekala na vysvětlení. Ron jí hned následoval.

Něco nás v lese napadlo, ale zahnal jsem je. Přitom jsem ale ohluchl, takže na mě nekřič! Co!?Přečtu si to ještě jednou. To nemyslí vážně...
Myslím to smrtelně vážně!
Já ale nic nenapsala, jak to můžeš vědět?
Čtu ti myšlenky, usmál se na ni i přes vážnost situace. Anilas mi dal novou schopnost, protože se mi sluch už nevrátí. Harry, ty máš někdy vážně blbý vtipy. Na to se ale tváří docela divně. Co když to je pravda?
„Harry?“ optal se pro jistotu Ron.
Vždyť jsem ti napsal, že nic neslyším! Co si říkal? Oba jeho kamarádi zalapali po dechu a myšlenky se jim rozutekly tak, že je ani Harry nestihl zachytávat.

Docela ho naštvalo, že mu nevěří, asi je těžké se s tím vyrovnat. Vždyť ale on sám to bere prostě tak jak to je. Může být rád, jak napsal Anilas, že přišel jen o sluch a ještě na tom vydělal. Chudák Ara si to ale asi vyčítá.

Došli byste mi pro Aru? Ona už to ví a myslí si, že za to může. Povzdechl si, když se ani jeden nezvedl. Prosím!!! Vyměnili si zachmuřené pohledy a naráz se zvedli. Když odešli bílými dveřmi, Harry rychle smazal slova na tabuli a schoval ji. S Arou tabuli nepotřebuje. Zamyslel se, jak jí to má asi vysvětlit. Procitl až, když cítil jak se postel prohnula a otočil se tím směrem.

„Ahoj, krásko,“ usmál se na ní.
„Harry,“ chytila ho pro změnu kolem krku a smáčela mu pyžamo horkými slzami.
„Neplakej, vždyť za to nemůžeš.“
„Neměla jsem tě opouštět, kdybych zůstala...“
„Kdyby jsi zůstala, ztratil bych tě. Pochop mě prosím, že radši už nikdy nic neuslyším, než kdybych tě už nikdy neměl vidět. Moc pro mě znamenáš,“ políbil ji do vlasů.

Dívka zvedla uslzené oči a políbila ho, Harry jí polibky jen ochotně oplácel. Lekl se, když Ara odskočila, jako by jí polili studenou vodou. Pak se mu, ale podařilo zjistit důvod. Madam Pomfreová stála ve dveřích kanceláře a něco na ni křičela. Pomalu si začal zvykat na telepatii a zapojil ji, aby věděl o co jde.

To snad není pravda, ohluchl a ona se po něm teď tady takhle plazí! Rozhodně to tak nenechám. Než stihl zareagovat, ukazovala ošetřovatelka směrem ven a podupávala si při tom nohou. Ara jen Harrymu smutně zamávala a radši neodporovala. A je klid.

To jste nemusela, madam Pomfreová, snažil se jí uklidnit. Marně, jakmile ho zmerčila, přiskočila k němu a donutila ho vypít další Snapovy dryáky. Harry se jen stihl kysele zašklebit a pak ho jeden z lektvarů odporoučel do spánku.

Už byl na ošetřovně dva dny a neskutečně mu to lezlo na nervy. Sice ho sem každou chvíli někdo chodil navštěvovat, ale přece jen to byla nuda. Navíc, jakmile za ním přišly sestry Patillovy, celé Bradavice oběhla novinka, že Harry Potter je hluchý a šířily se různé spekulace, jak k tomu došlo. Hned ten den ráno přišlo zvláštní vydání Denního věštce.

Chlapec, který přežil ohluchl! hlásil titulek a pak se na tři stránky rozepisovali jeho domnělé pocity. Radši to ani nečetl.

Dost se taky zlepšil v telepatii a teď dokázal zachytit myšlenky ostatních automaticky a sám už myšlenky ostatním vysílal. Nedá říct, že ošetřovatelka nebyla překvapená, když se jí v hlavě ozval hlas jejího pacienta.

„Madame Pomfreová, mohu už odejít z ošetřovny?“
„Jak to sakra udělal?“ Harry dělal, jako že si té otázky nevšiml.
„Stačí, když budete myslet na odpověď a já ji zachytím, objevila se u mě telepatie.“
„Dobře Pottere. Ale půjdete až zítra, je vám to jasné?“
„Ano madame,“ poslal jí myšlenku a trpitelsky se usmál. V duchu se ale radoval, že konečně vypadne a bude s přáteli. Taky se musí jít podívat do lesa, jestli jsou všichni v pořádku. (více)
autor Tyrsa @   0 komentářů
O autorovi

 poslat vzkaz autorovi

Aktuální články
Archiv
RSS

obsah | komentáře

Template By
Isnaini Dot Com
 
 
TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se